O spisovném jazyce rozprava krátká
Tak jsem tuhle byl na habilitačním řízení, a nejdůležitější námitka proti uchazeči a jeho přednášce (mimochodem velmi dobré, zdálo se mi) bylo, že při přednášce nemluví tzv. spisovně. Absurdní, měl by si člověk tendenci myslet, spisovná řeč je přeci k psaní, zatímco mluvený jazyk má přece zcela jiné polohy. Nicméně věc vypadala velmi vážně: padala překvapivě silná slova, chvílemi se dokonce zdálo, že toto, samo o sobě, by mohlo být důvodem k odmítnutí přednášky bez ohledu na to, co bylo jejím obsahem.
Za sebe nevidím sebemenší důvod, proč by se na přednáškách spisovně mluvit mělo. Na přednáškách je podstatný obsah: to, co má být sděleno, a to nejen jako lineární sled slov k poznamenání v sešitě žáka nepřemýšlejícího, ale, a to zejména, jako soubor myšlenek a faktů k pochopení v nějakých vzájemných souvislostech. Je jasné, že lineární tok řeči je k sdělení této mnohorozměrné struktury v zásadě nevhodný; proto jakýkoli pomocný výrazový prostředek, pokud se nemíjí s tímto hlavním cílem, je velmi vhodný a žádoucí. Jest výsostným územím přednašeče, jaké prostředky použít; vnější zásahy do tohoto území jsou jen svévolným omezováním možností, které tento má. Použití tzv. spisovného či nespisovného jazyka je zcela plnocennou stylotvornou možností jako jakákoliv jiná a je pouze na přednášejícím, zda a jak jí využije. Ve spisovatelství je použití různých vrstev češtiny nyní již samozřejmostí; přitom není nikterak jasné, proč to, co je povoleno učebnicovému Škvoreckému, by mělo být odepřeno méně učebnicovému Třešňákovi.
Je bezesporu, že jazyk musí být kultivovaný, nicméně jak takový jednoduše poznat? Kolega z Brna říká: nejspisovněji se mluví v Brně! To samozřejmě (šalina, rozuměj Schnelllinie, stranou), ale k tomu je třeba dodat, že v Brně, stejně jako v Praze, se mluví nářečím. Jen to brněnské je blíž veleslavínské češtině, kterou si obrozenci nemoudře vzali za vzor spisovného jazyka proti barokní flexi. V tom možná trochu byla chyba, která založila tu (nikdy explicite nekonstituovanou, ale jak vidno občas intensivně prožívanou) dichotomii gramatiky psaného a mluveného jazyka.
Jazyk je živé těleso, které je utvářeno jeho uživateli, tedy i mluvčími. Jediný způsob, jak přispět k jeho kultivaci, je kultivovaně jej používat; pokud někdo jiný cítí onu kultivovanost jinde, nedá se nic dělat - i on je nositelem a tvůrcem stejného jazyka jako já, a má stejné právo jej (vynalézavě či míň) spoluutvářet. Nakazovat mu jak to dělat je pouhé povýšenectví. Kultivovanost jazyka a jeho bohatství jsou dány něčím vskutku jiným než je ta či ona koncovka u přídavného jména; dokud náš pohled bude ulpívat na této, může se stát, že zapomeneme na věci daleko podstatnější a důsažnější. Naštěstí, jak řada příkladů od hubonosočistopleny až po rozvid ukazuje, ambice moralistů jazyk kodifikovat a zakázat to či ono jsou odkázány nejen k neúspěchu, ale i k zaslouženému zesměšnění svých proponentů.
Cítím v tom jednu z moralit živených malostí. Jak známo, malost ráda napoleonsky používá ke svému prosazení moc a zákaz; snad proboha věc nedojde tak daleko, aby se v parlamentu navrhovaly zákony proti prznění řeči (v tom případě by, samozřejmě, logice věci slušely tělesné tresty). Celkem nepřekvapuje, že jednou s takovou myšlenkou přišli poslanci nejméně liberální a nejvíce národovecké strany. Moralisté v používání spisovného jazyka jsou v tomto její ideoví souputníci, nicméně doufám, že šíři záběru, který čeština poskytuje, snad příliš neublíží. A třeba to jednou bude látka na historický román ze současnosti.
TH
(chcete-li napsat jakýkoli komentář, prosím pošlete mi jej na tuto adresu. Prosím v tom případě napište také, zda souhlasíte s tím, abych jej zde vyvěsil.)
Anička Bucharová
Ahoj Tomáši,
Se zájmem jsem si přečetla Tvou stať na téma spisovného jazyka. V zásadě s tebou souhlasím. Sama si nedokážu představit, že bych měla při přednášce (přednášet zvyklá nejsem, tak se mi před každou takovou událostí klepou kolena) mluvit striktně spisovně. Asi bych přes samé soustředění na řeč ztratila pojem o čem mluvím a mluvila spisovně o nesmyslech. Osobně si myslím, že poznámky o spisovné češtině jsou spíše generačním rozdílem a z toho plynoucím lpěním na formalitách (aneb každý jsme nějaký), nikoli nutně ukázkou něčí malosti. Na zmiňované přednášce jsem nebyla a nevím (ale tuším), kdo Tě tak popíchl. Myslím, že tohle nemůžeš starší generaci tolik zazlívat. V současné době směřujeme směrem k západu a přebíráme tamní neformální zvyklosti. Někdo radši, někdo méně. Dříve byla formalita asi běžná (nevím, nepamatuji, ale myslím si to). Dodnes chodí někteří profesoři běžně v obleku, je jim v něm dobře a s tím se táhne i potřeba formálního jazyka (na rozdíl od jiných profesorů, kteří chodí ve vytahaném svetru a formality nenávidí :-)).
Nespisovná řeč mi na katedře nevadí, důležitá je obsahová stránka sdělení. Na druhou stranu to, co je občas slyšet z televize (zejména při vysílání estrád jisté stanice) tahá za uši. Takhle nemluví ani lidé běžně mezi sebou, natož kdy něco sdělují většímu množství posluchačů. Někteří diváci se dívají výhradně na takovéto pořady a používaný jazyk se tak stává chtě nechtě vzorem (i pro děti, které se mluvit teprve učí). A to by být nemělo - čeština (nejen zcela spisovná) je hezká taková jaká je, hezky se poslouchá, je funkční. Ve veřejných sdělovacích prostředcích někdy dochází opravdu k prznění, nikoli pouze k nespisovné mluvě. Proti zákonu bych se tedy tak striktně nestavěla (neříkám ale ani ANO).
Měj se hezky. Anička Bucharová
Zdeněk Skála
Ahoj Tomáši,
myslím, že chápu Tvoje rozhořčení. Vždyť kdo z nás by si kritiku nespisovného jazyka nevztáhl tak trochu na sebe a nebyl přitom jist, že právě jeho projev je funkční a kultivovaný ;o) Věřím ale, že nahlédneš oprávnění i toho kritizovaného postoje:
1 - Píšeš, že případné použití nespisovné češtiny může pomoci převést lépe mnohorozměrnost problémů, fakt, teorií do lineárního proudu řeči. Ponechám bez komentáře samu myšlenku o linearitě řeči; nechápu ale, jak by se zde mohla nespisovná řeč uplatnit. Předpokládám, že máš na mysli použití tzv. obecné češtiny; ta se liší od té spisovné v podstatě jen drobnějšími odchylkami tvaroslovnými a není mi jasné, jak by např. použití tvaru "demogracie" či "bejt" místo jim odpovídajících spisovných obohatilo vyjadřovací prostor. Jiná věc je použití nářečních výrazů, a budu-li se svými jihočeskými známými říkat "přejvaž" plochám v okolí hřebene výraznějších terénních hřbetů, jistě to může geomorfologické pojmosloví obohatit. Něco mi ale říká, že tohle nemáš zcela na mysli a navíc se obávám, že bych ohrozil obecnou srozumitelnost své řeči. Tím se ovšem dostáváme k dalšímu bodu:
2 - Obrozenci si humanistickou češtinu nevzali za vzor z vrozené tuposti či opovržení vůči živé řeči. Potíž byla v tom, že "barokní čeština" nikdy neexistovala (tedy, existovalo velké množství barokních češtin) a obrozenci sáhli po poměrně nejucelenější, ve své době obecně sdílené a přitom ještě jazykově blízké normě. Byli sice barokní autoři, kteří psali velice kultivovaně (spíš než často citovaného Bridela bych tu rád všem doporučil žďárská kázání opata Vejmluvy - nedávno vyšla např. jako 'Žena krásná náramně' či 'Sláva medotekoucí na hůře Libánu'), ale každý z nich psal dost jinak. Navíc se slovní zásoba barokních autorů omezovala (kromě nejběžněji užívaných slov) převážně na náboženská témata - byla zde obava (oprávněná, zdá se mi) z roubování humanistické slovní zásoby na barokní pravopis. [Mimochodem - obrozenské jazykové novotvary byly z naprosté většiny úspěšné a to, čemu se dnes smějeme - ty všechny hubonosočistopleny - jsou z toho pohledu zanedbatelné. Koneckonců i ten "kapesník" je novotvar nehledě na všechny ty kyslíky, dusíky atd. nebo i slova jako je "vzduch" či "vesmír".] To, čemu dnes říkáme "nespisovná čeština" je ve své podstatě středočeské nářečí; k barokní češtině však v tomto širším smyslu patří i nářečí góralské, podkrkonošské, chodské... ve svých typických projevech vzájemně téměř nesrozumitelné. No a tady jsme u jádra věci: snaha o spisovnou češtinu je snahou o její obecnou srozumitelnost. Jazyk jako každá živá věc má nepřekonatelnou touhu po rozrůzňování. Stanovení určité normy je způsobem, jak tuto rozmanitost udržet v mezích, které umožní dorozumění. A to se dostáváme k poslednímu bodu:
3 - Můžeš si teď říct, to je všechno pěkné, ale proč by se tím měla řídit zrovna svobodná akademická půda? Klíčem je myslím to, co sám píšeš o kultivaci. Kultivací přece není jen novotvoření, úsilí o zajímavý, silný či neobvyklý projev, ale i ohled ke srozumitelnosti, k celku. Tady je podle mého názoru místo veřejných promluv - veřejná promluva nějakým způsobem ovlivňuje jazyk jako celek, ať je hovořícím politik, novinář nebo vědec. Ti by jistě neměli být k ničemu nuceni, ale měli by sami chtít dostát tomu, co bych si dovolil označit jako závazek. Nikdo samozřejmě nemůže být přinucen uznat péči o srozumitelnost řeči za svůj vlastní závazek, ale tím se již vyvazuje z onoho proudu kultivace, který by měl být právě akademické půdě vlastní.
Srovnání se Škvoreckého romány zkrátka není na místě; v literatuře jde právě o zkoumání možností jazyka, což se o většině vědy říct nedá a jsem přesvědčený, že svá mimoliterární vystoupení k veřejnosti pronášel pan Škvorecký jazykem spisovným. Asi je třeba se smířit s tím, že co je na místě ve Škvoreckého Zbabělcích může být nemístné v habilitační přednášce; to je život. Co se týče onoho výstupu, který Tě rozezlil (a kterého jsem sám nebyl účasten): je myslím dobré i za nejnepříjemněji znějícími výtkami cítit pud k obecnému dobrému; i když to tak někdy nevypadá.
Zdar!
Zdeněk Skála
Jirka Jakl
Jazyk je bezesporu součástí naší image, stejně jako například oblečení. V zásadě je několik typů lidí - zapáchající otrhanci, ulízaní blbci, oblekoví kravaťáci, pečliví neupravenci, někdo vzhledu nevěnuje zvýšenou pozornost... Podobné je to s užitím jazyka - slova označující výkaly, hospodářská zvířata... prostě do běžné komunikace nepatří (o čemsi to svědčí), strojený jazyk se pozná, jazyk by měl být součástí naší přirozenosti. Někteří jazykáři jsou trochu popletení představou, že jazyk je cíl, ne především prostředek k dorozumění. Nesprávné anglické šišlání či gramatika asi nemusí být hned překážkou dorozumění. Kodifikátoři si zase rádi hrají na důležitější, než jsou (kdyby si ale každý mluvil po svém, asi bysme se brzo nedomluvili). I zprávy podané neformálním způsobem nemusí být nedůvěryhodné.
Nedávno jsem psal Janu Kellerovi, že filozofové píšou nesmyslně dlouhé úvahy (viz. jeho stránka http://www.darius.cz/jankeller/index_clanky.html ), přitom základní myšlenku je možno naznačit i velmi stručně - spíše se tím někdo bude zabývat a bude to mít větší dopad (impakt). Už mi dalo dost námahy přemoci se k alespoň letmému čtení předchozích úvah. Spisovnost užitého jazyka raději nezkoumejte.
Jirka Jakl