Tak vedeme debaty o tom, jak a zda je vnitřně strukturovaná biologie a jestli má cenu mluvit o biologii "bílé" (molekulární a fysiologické) a "zelené" (systematické a ekologické). Docela často zaznívá argument, že tenhle rozdíl patří dávné minulosti, kdy jedna skupina badatelů jezdila po přírodě a sbírala, lisovala a napichovala květiny a brouky, zatímco ta druhá v přítmí laboratoře hleděla přijít na tajemství života tím, že zkoumala, jak ony květiny a brouci (a posléze možná bakterie) uvnitř fungují. Dneska, pokračuje argument, je situace jiná; universalita molekulárních a biochemických metod je tak veliká, že tenhle rozdíl se již dávno setřel a všichni již dávno jsme na jedné velké lodi ultimativní molekulární biologie.
Pravda samozřejmě je, že molekulární metody používají všichni; ale všichni používají i všeliké jiné metody, třeba matematickou statistiku nebo měření šuplérou, přičemž to z nich ještě nedělá badatele ve stejné disciplíně jako jsou národohospodáři či pracovníci ústavu v Sèvres u Paříže. Ono možná ani tak strašně moc nejde o to, jakou techniku kdo používá; o dost důležitější je to, co chce člověk vědět. Dobrý příklad v tomhle ohledu je třeba archeologie. Ta se chce dozvědět z hmatatelných věcí něco o tom, jak žili a co dělali lidé v dávnověku; obávám se, že žádný metodologický nástroj jí není dost špinavý pro to, aby z těch fragmentů, co dožily dneška, vytáhla jejich poselství. Ke studiu fekálních jímek používá botaniku a zoologii, atomární fyziku pro datování, uměnovědu a chemii silikátů pro analýzu střepů, a všechno to analyzuje sofistikovanými metodami Bayesovské pravděpodobnosti. Přesto zůstává archeologií, vědou o věcech starých, a ani v nejmenším se nechce stát biologií, uměnovědou, fyzikou či matematikou. A abych to vzal z druhého konce: pokud mě mé chabé znalosti neklamou, docela podobný metodologický aparát používá třeba kriminologie; přesto detektivové zatím (pokud je mi známo) větší zájem o studium archeologie na filosofické fakultě nejeví a zůstávají ve svém Kriminalistickém ústavu. Použité metody prostě disciplínu nezakládají. (Navíc spektrum molekulárních metod fylogenetiků a fotosyntetiků se od sebe o poznání liší.)
A s biologií je to dost podobné: na jednu stranu široké spektrum metod, s molekulárními na čelném místě, na druhou stranu velké množství docela odlišných otázek. Je tady ale ten společný předmět: lidé věnující se věcem živým se chtějí něco dozvědět o životě. Nicméně ani to ještě mnoho neznamená, předmět studia v té věcné rovině disciplínu nezakládá. Tady je dobrý příklad v sociálních vědách: lidská společnost je jedna, ale disciplín se jí věnuje spousta, od sociologie přes kulturní antropologii až po ekonomii. Každá z nich má svůj diskurs, svůj důraz na to, co je důležité a co není, a jak se tomu vědecky přiblížit. Komunikují spolu, vypůjčují si metody i poznatky, ale zůstávají samostatnými obory s vlastním myšlením: není možné být současně kvantitativním sociologem a etnografem. Je absurdní si představovat, že jen jedna z toho množství disciplín má nárok znát to, co je lidská společnost doopravdy, a myslet si, že ty ostatní zkoumají jakési nepodstatné epifenomény (tedy zatím; dřív než je vlna zastánců toho jediného správného přístupu smete - nicméně tohle si snad myslí jen ekonomové, kteří nejsou zrovna nejlepší příklad osvícené disciplíny). Čili, co zakládá disciplínu, není předmět, ale to, co o tom předmětu chci vědět a na něm vidět.
Nemůžu si pomoct, tady vidím v biologii docela podstatné rozdíly. Jsou tady ti, kteří se zajímají o to, jak krásně stroj života funguje, jak vtipně se DNA replikuje a jak terciární struktura proteinů či membrán krásně umožňuje jejich důmyslnou práci. Těm tento jejich přístup nevyhnutelně diktuje sestup na věci menší a menší, protože mechanismy jsou na úrovni jednotlivých molekul, jejich funkčních skupin a níž. A pak tu jsou druzí, které funkce molekul zajímá jen jako nutné technické zlo na cestě k porozumění tomu, proč je třeba takovéto funkce vykonat, jakým strázním byli jejich nositelé vystaveni, a jakou historii jejich strázně a životy měly. Ti se pak nutně ohlížejí na věci větší, na souvislosti na úrovni kontinentů a geologických epoch, protože žádný kontext není nutně dost velký. (Jen tak mimochodem, zatímco ti první mohou docela snadno věřit v inteligentní design, ti druzí to mají o dost obtížnější.) Tady jde o velmi hlubokou dichotomii v tom, co jedni a druzí považují na věci za určující, za její "povahu", v biologii pak nutně o to, kde člověk hledá povahu života. Tak jsou mezi biology zastánci hledání jeho povahy v tom mechanisticky univerzálním (třeba v tom molekulárně biologickém fungování) a zastánci hledání povahy v tom rozmanitém, respektive v rozmanitosti samotné; obojí jsou smrtelně vážně přesvědčeni o tom, že právě tím se domáhají jeho skutečné podstaty. Přitom ani jedna strana přitom nemá dobré argumenty, jimiž by ukázala, že zastánci té druhé jsou zásadně pomýleni. Je zřejmé, že sestup k molekulám má svůj silný motor v biomedicíně; rozumět tomu, jak strojek funguje, je dost důležité pro to, aby jej bylo možno úspěšně opravit. To ale ani v nejmenším neznamená, že medicínské správkárenství je jediný způsob, jak porozumět životu s jeho geologickou historií, pokusy a omyly, vzájemným zápolením jedinců a druhů a ptačím zpěvem. (Nemluvě o tom, že jeden z podstatných nářků nad moderní medicínou je právě ten nad její obsesí léčbou jedné dílčí věci, pro niž zapomíná na souvislosti.)
Možná aristotelián by popsal tuto dichotomii jako nezdravý důraz na jednotlivé typy příčinnosti; nicméně není jednoduše možné myslet současně tak i onak. Jistě je mezi námi pár integrujících jedinců, kteří pro sestup k mikroskopickým mechanismům života nezapomněli na jeho kontext, a obráceně. Ale nejen že je jich málo; navíc si nejsem úplně jist, zda i oni ve svých hlavách nežijí trochu schizofrenní životy.
Celá biologie je tak hodně podobná tomu studiu lidské společnosti: různé "biologie" si vypůjčují metody a poznatky, ale zůstávají samostatnými diskursy. Jsem-li biochemikem rostlin, docela dobře si budu rozumět s biochemikem dejme tomu živočichů a třeba i archeí. Stejně tak ekolog pošvatek a rosnatek mluví docela podobnou řečí, ale napříč disciplínami si nanejvýš sdělují poznatky jako hrubou matérii a o věcech zajímavých jinak než jako kuriozita si mohou vyprávět jen velmi těžko.
Jenom na okraj, mám v tomhle směru formativní osobní zkušenost: kdysi jsem měl seminář o vegetativním růstu rostlin a o prostorové struktuře společenstev na jednom slovutném pracovišti inklinujícím právě k sestupu na věci menší a menší, a k hledání "mechanismů". Zdvořile mě vyslechli a zajímavě se ptali, to ano; nicméně měl jsem velké potíže s odpověďmi na otázky typu proč a jak. K mému zděšení totiž kontextová a evoluční vysvětlení vůbec nebyla přijímána jako legitimní - a já jsem jiná neměl. Jak se posléze ukázalo, všechny otázky bez výjimky směřovaly k mechanismům; a to bez ohledu na to, že to, jak je nějaká funkce v živých organismech implementována, může nakonec být velmi málo důležité pro to, jak přežívají, fungují a rozmnožují se. (Pro to mají fysiologičtí ekologové nebo bystří pozorovatelé jako Darwin nesčetné množství příkladů.) Tehdy jsem si uvědomil, že biologie možná doopravdy není jedna.
Je zřejmé, že takovéhle rozdělení biologie se ne nutně úplně kryje se zavedenými hranicemi třeba kateder. (Taky netvrdím, že je nutné strukturu kateder změnit tak, aby kopírovala zrovna tohle rozdělení.) Na druhé straně tvrdím, že ta dichotomie je hlubší, než si si mnozí chtějí přiznat. Doufám, že nechuť si ji přiznat má příčiny jiné než tu, že její popírači jsou v posledku partikulární zastánci toho jediného správného přístupu pro studium života a že ty ostatní považují za jaksi omylem dosud přežívající pomýlené zkoumatele nepodstatných epifenoménů, naštěstí jen do doby, než je hněv zastánců jediného správného přístupu po zásluze smete.
Chápu, že je možné si představovat, že s pokrokem v molekulární analýze a zejména výpočetní technice nakonec oba směry splynou. Je to velká ambice, ale samo o sobě to není špatně: ten, kdo nemá ambice, toho mnoho nedosáhne. Nicméně je to dost obtížně představitelné. Vysvětlit všechno dějemi na úrovni molekul? Pro zastánce této představy dodávám, že třeba fysika pevných látek, disciplína, která se věnuje soustavám nesrovnatelně jednodušším, si dobře osahala, jak silné jsou limity při použití znalostí o mikrostruktuře pro predikci makrofungování. A to se nezabývá evolucí, takže historický vývoj, selekci a množení svých slitin může nechat stranou jako irelevantní; v biologii je to právě proto o dost horší, protože skutečně často způsob, kterým příroda použila k vyřešení nějakého problému, není příliš důležitý - jde hlavně o to, aby byl vyřešen. Prohlásit molekuly jen za nepodstatné technikálie ve věcech větších? Kdepak, zdaleka ne vždycky je fakticky jedno, jak byl onen problém vyřešen; často způsob vyřešení má velmi podstatné následky jinde, jež by nám bez znalosti logiky molekul unikly.
Mám proto silný pocit, že takováhle syntéza skutečně na dohled není; jak jsem se snažil říct, je to nejen v důsledku nedostatečnosti našeho poznání, ale, a to hlavně, v důsledku nemožnosti vidět jednu věc v několika úhlech současně, být (doopravdy a současně) součástí několika velmi odlišných optik. To, že všichni používáme molekulární metody, skutečně ani malinko neznamená, že děláme všichni (v zásadě) totéž. Takže nám nezbude, abychom si o tom povídali, sdělovali si vzájemně, co o životě víme (možná jen jako kuriozitu či metodiku, ale i to je dost) a těšili se na giganta, který ty různé optiky dá dohromady. Ale je to trochu jako čekání na Mesiáše.
TH
PS. Tohle dlužím říci k debatě o možné restrukturalizaci biologie na sekční
vědecké radě biologie, kde nakonec na to nevybyl čas. A nevím jestli bych měl
sílu mluvit tak dlouho a SVR trpělivost mě tak dlouho poslouchat. Tak to píšu.
(Jakýkoli komentář velmi uvítám na této adrese. Prosím v tom případě napište také, zda souhlasíte s tím, abych jej zde vyvěsil.)
Helena Štorchová
Ahoj Tomasi, zaujal mne nahodou pri hledani neceho uplne jineho (hezke fotky koprivy) Tvuj komentar o zelene a bile biologii.
Uvedl jsi radu prikladu. Zajiste, archeologie zustane archeologii a nestane se geofyzikou jen kvuli promerovani prazakladu cehosi magnetometrii. Nicmene biologie je prece jen trochu neco jineho. Laboratorni i terenni smery jsou si ted blize nez drive. Donedavna v populacni genetice prevladaly neutralni molekularni markery, ted je zrejma snaha hledat znaky adaptivniho charakteru. Abychom porozumeli sireni konkretnich alel v populacich, je dobre vedet, jakou roli hraje dany lokus v "mechanismu" studovaneho zivacka. Zajiste jsou smery ryze laboratorni (krystalizace a urcovani struktury proteinu) a naopak. Ale to nejvice vzrusujici se odehrava prave na bilozelene hranici, treba studium globalni genove exprese u spolecenskeho hmyzu. Anebo rozebirani holocennich raselinist na tenke vrstvy a urcovani vseho se zachovalou DNA...k tomu je nuta znalost funkce genu i ekologie. Anebo ty morske vypravy Craiga Ventera !
U nas prevlada tradicni separace na bilou a zelenou biologii a brzdi nas, a
to hodne. Studentum je treba ukazovat krasne priklady soucasne biologicke syntezy,
lakat je na bilozelenou cestu, i kdyz je casto nelehka.