Fusekle jako ohrožený druh

Komentáře

 

Když jsem četl eseje Václava Cvrčka o jazykové regulaci, zdálo se mi, že věc je nad slunce jasnější: jazykové regulace není třeba, protože jazyk (třeba angličtina, nebo čeština v dávné minulosti) může existovat docela dobře bez jakékoliv regulace a péče. Přehnaná péče o jazyk je pak vždycky důsledkem nějaké obavy nebo komplexu, jak dobře vidíme na obrozenecké tradici, která očividně v některých oblastech přetrvává dodnes.

Nicméně tuhle povídám: "Je hic, nechceš si sundat ty fusekle" - a setkal jsem se s lehkým chápavým úsměvem: větě bylo dobře rozumět (ještě!), ale byla vnímána jako výrazně exotická. Tak jsem ke svému velkému překvapení objevil jazykovou oblast, u níž se mi zdálo, že přesně tenhle typ péče potřebuje: slova německá. Nikoliv ovšem "spisovná" přejatá slova typu rytíř, truhla nebo knedlík, ale poctivé germanismy jako třeba ajznpoňák, erteple nebo furt. Znám je samozřejmě hlavně z rodiny, kde kuriózně otec byl jazykový purista: peskoval nás, abychom neříkali třeba jedná se o (jasný germanismus, es handelt sich um), ale slova jako ajznpoňák nebo vercajk, ba i šraubncír používal zcela bez dalšího. (Za poznámku stojí, že nijak dobře německy neuměl.)

S velkou radostí jsem nedávno četl jakýsi spis o budějovické češtině, resp. budvajzrovštině. Z mnoha a mnoha slov tam uvedených se mi zdálo, že to je tak na třetiny: třetinu vůbec neznám (třeba putr, cúk nebo vasrlajtunk) nebo znám jen z literatury (ten má všechny paragrafy v jedné patrontaši), třetinu znám z hovorové řeči předcházejících generací, ale sám nepoužívám (třeba pucovat, lajntuch nebo rajzefibr), a třetinu ještě používám, aspoň občas (ausgerechnet, kšeft, šnitlík nebo vyplajchovat). To znamená, že dobré dvě třetiny (a pravděpodobně víc, protože mou větu o hicu a fuseklích ledaskdo už také neřekne) jsou ohroženy zánikem. To je horší poměr než ve skupinách zvířat či rostlin, které jsou citovány jako ty nejohroženější: Kdyby byly ohroženy zánikem dvě třetiny druhů ptáčků zpěváčků, troufnu si říct, že by to tom jednala i vláda (i když nevím jestli tahle). Přitom jde o slova výstižná, ba přímo expresivní, protože hic je určitě nesnesitelnější než horko, smradlavé fusekle jsou víc eklhaft než smradlavé ponožky, a blbej ksicht je určitě blbější než blbej obličej. Většinou mají negativní zabarvení, ale ne vždycky: měl se tam jako pánbůh ve Frankrajchu; taky se mi zdá, že lajntuch je bělejší než prostěradlo. Navíc to jsou slova památeční, nejen proto, že označují věci zapomínané (třeba štucl nebo frajle), ale hlavně proto, že ukazují žitou historii: sotva co dokládá lépe italský prvek v monarchii než slova akorát nebo reterát, nebo interkulturalismus 19. století lépe než šarmírovat. A co víc, dodávají kouzlo zašlosti, trochu podobně jako - paradoxně - omšelé omítky a zanedbané dvorky malých měst. Paradoxně proto, že k omšení omítek a zanedbání dvorků došlo docela současně s nuceným vystěhováním německy mluvících obyvatel české kotliny.

Je mi trapno psát o anglicismech, které tuhle roli v žádném případě nemůžou zastat, už proto, že označují slova z docela jiných oborů lidské činnosti: co jsou brífink a mítink, čelinč a wellness, imidž a team building proti hicu, fuseklím, špeku, durch promočenosti, entlování a vercajku. Německá slova označují skutečnou každodennost nebo konkréta související s řemeslnou a podobnou činností. V pravém slova smyslu obohacují jazyk tím, že k existujícím slovanským slovům přidávají významově zabarvené ekvivalenty. Naproti tomu anglická slova jazyk spíš rozšiřují, a pojmenovávají abstraktní či spíš absurdní věci a činnosti, které znají/provozují jen ti, kdo jsou in. (Doufám jen, že až budou jednou aut, dojde nakonec i na ty štrykované fusekle.)

Možná je to konečný krok jazykové emancipace, když začne člověk uvažovat o potřebě záchovy slov přejatých z cizího jazyka (navíc takového, co byl dlouho vnímán jako nepřátelský, vůči němuž se bylo třeba vymezovat - odtud zřetelně také pochází expresivnost/lidovost řady zmiňovaných germanismů). Rozhodně se mi zdá, že pocit, že tahle slova jsou svým způsobem zajímavá a cenná, sdílím s více lidmi (viz např závěr textu B. Junkové o budějovické češtině* ). Taky mi vrtá hlavou, jaký vztah bych(om) k nim měli, kdybychom stále žili obklopeni živou jazykovou kulturou tří milionů německy mluvících obyvatel ve stejném státě. Je to samozřejmě otázka nezodpověditelná, ale také je třeba ji klást.

Tak jsem se rozhodl, že k této poslední fázi jazykové emancipace a připomínce žité historie budu aspoň svou chabou troškou přispívat a budu se snažit, aby tenhle zatím nedoceňovaný poklad naší libé řeči neupadl úplně v zapomenutí.

TH

* "Najít původ některých pojmenování ve slovnících není snadné, protože i v současné němčině mnohá slova zanikla. Některé dříve běžně užívané výrazy jsou zastaralé, protože se změnil způsob života, navíc některá pojmenování je třeba hledat v dialektech němčiny. Domnívám se, že je zajímavé prostřednictvím jazyka nahlédnout do života našich předků, oživit si kontakty, které jsme s nimi měli, a připomenout si situace, které se nebudou opakovat." (B. Junková, viz http://www.fhs.cuni.cz/kos/kos_soubory/junkova_interkulturni_vlivy_na_mluvenou_komunikaci_obyvatel_cb.doc)

 

 

PS Tímhle psaním trochu porušuju své předsevzetí, že na tuhle stránku budu dávat jen věci, které se týkají akademického života. Snad mi to bude (správci serveru i případnými čtenáři) odpuštěno.

 

(Jakýkoli komentář velmi uvítám na této adrese. Prosím v tom případě napište také, zda souhlasíte s tím, abych jej zde vyvěsil.)

Komentáře

Zdeněk Janovský:

Milý Tomáši, právě jsem si se zájmem přečetl Tvůj referát o fuseklích a velmi jsem se nasmál za dosti učiněním. To, co říkáš v tom textu, je přesně moje motivace, proč rád v psaném i mluveném textu používám obraty které jsou buď na hraně současného spisovného jazyka, to jest obvykle klasifikované jako archaismy, nebo jsou už za ní. Věřím, že náš jazyk je jedna z mála věcí, které ještě udržují naši identitu, když už to dávno není povědomí o tom, kdo byli Jan Hus, Jan Blahoslav, kníže Bořivoj, Jiří z Poděbrad a to, pro co žili (ne, že by to bylo to samé).

Osobně mám tendenci chodit v uvažování ještě dál - věřím, že používaná gramatika ovlivňuje, jakým způsobem přemýšlíme a dokonce tvrdím i jak hluboce. Vezmi si, jak anglický jazyk nutí ke schematismus a jednoduchosti (ne že by to občas také k něčemu nebylo), zarážející je, že stejný pocit mám, čtu-li texty (a to i vědecké a nejen z oboru biologie) norsky, přičemž norština má stejnou či dokonce ještě redukovanější gramatiku.

Tvrdím, že lidé mají být nuceni se vyjadřovati netriviálně (užívajíce složité gramatické struktury, jež to umožňují) a sám se je k tomu svými projevy také snažím tlačit, proto abychom si byli schopni uchovat ještě i jiné způsoby přemýšlení, než rychle konsumní (jsem si vědom jisté nadsázky v tomto výrazu). A propos, zajímavý je pohled na to, co psali němečtí filosofové a angličtí, rovněž jako co psali francouzští (byvší někde na půli cesty, podobně jako jest gramatika francouzská). Do toho zapadá i můj zvyk mluvit čas od času německy, aby na to lidé v [kůl] opojení nezapomněli - to je obrovský kus naší historie, s češtinou se člověk v archivu nedostane za rok 1918, ale ono to není jen v archivu, ale právě i v těch fuseklích, ale u nich nejde namalovat tu čáru... jen se to přidává jako další kamínek do mosaiky našeho nepochopení generace našich babiček a dědů, nemluvě o ještě o starších.

Nejsem purista a nikdy jsem jím nebyl (byť často tuto posici zastávám, protože moje skutečná posice je mnohým posluchačům nevysvětlitelná - je to úcta před naší historií, úcta ke kontinuitě a tvrdím, že i úcta k nám samým). Jazyk se někam vyvíjí a má nějakou šíři, jíž je škoda osekávat mantinely, ale podle mne je dobré vědět, kde je jeho jádro (to by měla plniti jazyková norma, ale ne vynucovaná formou trestu, přesto jasná a hmatatelná), protože to je to, co nese tu kontinuitu, to je to, proč si jsme schopni přečíst Babičku od Němcová, aniž bychom ji museli redigovat a vyškrtat z ní polovinu slov a obratů a naopak dosadit více [kůlů]. Pouze mimochodem - bychom neprosazuji agresivně proto, že je to norma, ale proto, že je to pořád sloveso - bych, bys, by, bychom, byste, by - jsou v poněkud zmrzačené podobě poslední slovesné tvary v aoristu, tj. původním minulém čase jazyka českého, to je také kus historie a ne bezcenný apomáhá uvažovat, pomáhá hledat analogie k jiným jazykům, a tak se jim učit (jazykům).

Norma má svoji logiku a svoji historii, tedy spíše NAŠI historii, stejně jako to, že z Mnichova Hradiště se nejezdí do Boleslavi, ale do Boleslavě a špeluňka je něco jiného než místnost, pajzl, hospoda, neřkuli něco tak sterilního jako je bar (což je mimochodem asi nejpřesnější překlad původního německého Spillung, nechceme-li se uchýlit ke krásnému českému šenk :-)). Nemluvě o tom, že se nám tak hrozně zužuje prostor činiti si za pomoci našeho jazyka vtipy... děsí mě, že mnoho lidí nemá rádo Cimrmany ne proto, že se jim jejich humor nelíbí (třeba jako mně), ale proto, že je nechápou, a to je jen špička ledovce - my se zjednoušujeme a náš jazyk spolu s tím, narozdíl od pana dokonalého objektivního vědce Cvrčka však věřím, že v případě jazyka se nepohybujeme na objektivním poli, neboť zde existuje silná zpětná vazba, jíž nás náš objekt zkoumání ovlivňuje - jednoduchý jazyk zjednodušuje i naše myšlení (cf. Orwell 1948, 1984).

Zdeněk

P.S.: Dej si pozor na jazyk, spousta Tebou zmiňovaných slov je z rakouské němčiny, pardon österreichisch, což by Ti každý Rakušák ručně vysvětlil, že není dialekt... :-) (zase taková nadsázka to není). Týká se to erteplí (Němec tomuhle zcela nerozumí - vyzkoušeno) nebo třeba šňůry, špeluňky, šnitlíku či myslím, že v současné němčině s.s. i fuseklí atd.


 

Jiná témata

Domovská stránka