Paměti se mají psát
Emil Hadač: Je lépe se opotřebovat než zrezivět. Vzpomínky na botaniky a ekology. Nakl. SEN, Dobré, 2007.
Pamatuji se docela dobře, že v době poměrně nedávné jsme se dozvídali o ledasčem v (botanické) minulosti prostřednictvím šeptem předávaných legend. Mělo to svou přitažlivost, musím přiznat; ale jak se snadno ukázalo, ty legendy byly právě jen legendy a ke skutečnosti mohly mít dost daleko. Naštěstí tahle doba je pryč, takže se již není na co vymlouvat; nicméně nastalé vakuum vlastně nevyplnilo skoro nic. O to je větší důvod k radosti, že se objevily paměti profesora Emila Hadače, botanika širokého záběru a mnoha působišť, napsané doslova v posledních chvílích jeho života. Za to patří dík nejen jemu, ale také Jiřímu Hadincovi za to, že jej k psaní pamětí přesvědčil a nakonec materiál utřídil, opatřil poznámkami a dal mu konečnou formu.
Na první pohled se kniha zdá být jasným nedodělkem. Text je místy přerývaný a neskrývá odbočky k věcem, které jen málo souvisejí s hlavní linií. Úvahy o rostlinách, cizích zemích, postřehy o konkrétních lidech se kaleidoskopicky střídají s popisem vlastní životní dráhy a občasnou neuměle skrývanou samochválou či nefalšovanou sebekritikou, a náhle jsou zase proloženy faktografickými údaji o lidech a institucích. Nelze si představit větší kontrast s jedním z mála podobných textů, totiž s obšírnými a uhlazenými pamětmi Bohumila Němce. Je to samozřejmě důsledek toho, jak Hadačovy paměti vznikaly, a samozřejmě také respektu editora k Hadačovu textu. Nicméně, pokud necháme stylistické estétství stranou, je třeba říci, že editorovi se tak podařilo dosáhnout mnohem víc, než kdyby text dopisoval a cizeloval: máloco patřilo k tak konstitutivním rysům osobnosti Emila Hadače jako improvizace, asociativní odbočka a nadhození (byť třeba pak nedotažené) myšlenky. V tom směru je kniha vůbec nejlepší svědectví nejen o tom, co pisatel chtěl zachytit, ale i o jeho osobě samotné - právě prostřednictvím toho, jak to zachytil.
Ty faktografické části, jež kniha přináší, jsou přes svou občasnou nepřesnost nakonec setsakra důležité pro to, abychom věděli o minulosti víc a neupadali do osidel zmiňovaných legend. Díky vzpomínajícímu, editorovi a vydavateli (J. Kučera) je zde k disposici unikátní materiál, který možná jednou někdo dá dohromady s materiálem dalším. Samozřejmě paměti jsou osobní a náchylné k láskám a nenávistem a tudíž určitě také zadělávají na legendy; nicméně je-li mnoho nezávislých pamětí, žádná legenda (tím méně účelová legenda) nemá šanci ovládnout pole. Emil Hadač byl osobností mimořádnou a samorostlou, takže kniha má vskutku patřičnou substanci. V tom mu patří velký dík.
Samozřejmě se nemůžu zbavit pochybností o tom, kdo vlastně tuhle knihu kdy bude číst. S vášní jistě ti, kdo pamatují osoby a osobnosti tam zmíněné; ale těch je méně a méně. Pro nás, polopamětníky, knížka osvětluje několik důležitých událostí, které vystupují z šerého dávnověku, ale protože neznáme dost souvislostí, zůstávají v rovině dílčích informací. Pro mladšího čtenáře se zájmem o historii je třeba se prokousat příliš mnoho v prvním plánu irelevantními informacemi, které sice jednou budou moci zajímat historika, ale na četbu v pravém slova smyslu nejsou. Dost pochybuji, že se do pamětí s vášní začte mnoho lidí generace mladší, kteří jmenované protagonisty nepamatují. Musím ale maně myslet na Josefa Škvoreckého, který dal do programu svého kanadského nakladatelství vydat co největší množství pamětí významných osobností; ne snad nutně proto, že by je čtenáři hltali po tisících a znamenaly tak kasovní trháky, ale proto, že (parafrázuji) je tak rozmnoží do velkého počtu kopií, takže jeden výtisk přežije i atomovou válku nebo celosvětovou komunistickou diktaturu. Nakladatelství SEN tak dělá něco podobného pro botanickou obec.
Emil Hadač je na dobré cestě k tomu, aby se sám stal jakousi legendou (viz např. článek v botanickém periodiku Preslia před několika lety). Možná vyplňuje nějakou naši skrytou potřebu bílé vrány minulé doby: na jedné straně člověk znalý a charakterní v pokřivené době antihrdinů, na druhé straně kovaný straník a člen prověrkových komisí, který koná dobro. Samozřejmě už nikdo z nás mladších moc neví, do jaké míry je tento obraz správný, nicméně před legendou se člověk musí mít na pozoru tak jako tak. Právě proto bych ale moc rád, aby tyto vzpomínky nezůstaly osamoceny; paměti se prostě mají psát. Moc doufám, že tyhle nebudou poslední.
TH
Psáno pro časopis Živa
(Jakýkoli komentář velmi uvítám na této adrese. Prosím v tom případě napište také, zda souhlasíte s tím, abych jej zde vyvěsil.)