Tuhle v hospodě jsem musel zápolit s otázkami rozlíceného doktoranda, který se zlobil, že naše oborová rada nespecifikuje dostatečně důkladně požadavky na doktorskou práci. Šlo o to, kolik článků tam má být, jaké jsou požadavky na počet a pořadí spoluautorů, jaký přesně má být impakt faktor časopisu, kde to je přijaté a podobně. Nebránilo se mi lehce, protože skutečně řada - z pohledu onoho doktoranda - důležitých otázek tam specifikovaná není. Musel jsem vysvětlovat, že řada z nich si sice odpověď zaslouží, ale je natolik dílčí, že prostě v obecnosti na papír dát nelze.
Znám lidi, kteří si myslí, že řešení téhle situace je skutečně v tom, aby člověk (nebo nějaká moudrá komise) sedl a tvořil pravidla tak dlouho, až všechny možné situace budou popsány a rozhodování podle nich bude použitelným vodítkem i pro toho nejvíc na formalitách lpícího doktoranda. Pravidla psaná mají přece tu krásnou vlastnost, že se dá docela jednoznačně poznat, zda jim něco vyhovuje nebo ne, a podle toho konat. To je hodně rozšířený mýtus, a nejen pro doktorská kritéria. Tak například vědecká rada biologie prý tuhle specifikovala nejen nutné počty publikací pro habilitaci, ale i pořadí jednotlivých publikací v žebříčku podle impakt faktorů v kategoriích a dokonce důmyslně ošetřila i ty exotické případy, kdy jeden časopis je zařazen ve více kategoriích. (Jak je to formalistní uvažování absurdní zřetelně nikdo nereflektoval.)
Rád bych řekl docela jasně, že nic takového za řešení nepovažuju, a to z důvodů principiálních i praktických. Jednak je zcela pošetilé si myslet, že vytvoření takových pravidel je možné: vždycky se dá vymyslet situace, která psanými pravidly nebude dost dobře postižena. Je to skoro povahou věci: reálné situace se dají vtěsnat do pravidel vždycky jen násilím, a krom případů typických budou i případy netypické, jež pravidla neobsáhnou (leda že by se kvůli každému dalšímu udělala zas nějaká emendace). Hezkým příkladem nekončící snahy psaných pravidel je Talmud se svými komentáři, komentáři ke komentářům a komentáři ke komentářům ke komentářům. (Nemluvě o tom, že "sběr" a "analýza" dat jednoho každého případu doktoranda, či habilitanta k jejich srovnání s nějakým psaným pravidlem je obtížné a zbytečně zabírá čas, který by daleko rozumněji mohl být investován do věcného zkoumání jeho dosavadní činnosti.)
Prostě ať jsou psaná pravidla sebedokonalejší, vždycky krom nich musí existovat i nějaká pravidla nepsaná, výklad a interpretace pravidel psaných a soubor zvyků, které je obklopují. Tato nepsaná pravidla mají samozřejmě velkou nevýhodu v tom, že jsou nepsaná; člověk z vnějšku nebo programový sociální ignorant se prostě o jejich obsahu nemůže dozvědět. Totéž je ale i jejich silou: protože nejsou psaná, vyžadují od všech účastníků samostatné použití rozumu a citu.
Za druhé opravdu nevím, proč bychom měli tvořit pravidla pro doktorandy, kteří nechtějí přijít na kloub nejen záhadám svého oboru, ale i fungování lidské společnosti (v tomto případě akademického světa). Ve vážnější rovině takový pokus vyvolává klamné zdání, že vlastní rozum a zodpovědnost v důležitých věcech nejsou potřeba, protože všechno je napsáno. Konat pak může každý abecedy znalý úředník nebo správně naprogramovaný stroj, a kvalifikované rozhodování se přesouvá jen do napsání oněch pravidel. To si ale grémia vymýšlející pravidla obvykle nechtějí připustit. (Příklad hodnocení vědy kafemlejnkem je jiný, ale étosem velmi podobný případ.)
Existence psaných pravidel tak vede k atrofii soudnosti a samostatnosti, a to jak na straně těch co rozhodují (členů komisí, nebo, v trochu jiném kontextu, soudců), tak i na straně těch, pro něž jsou pravidla vytvářena (studentů, nebo, v analogickém kontextu, účastníkům soudních pří). Přitom zde platí jednoznačná závislost, totiž že čím "lepší" budou psaná pravidla, tím menší prostor zůstane pro meritorní rozhodování a intenzivnější ona atrofie bude.
Z těhle dvou důvodů si myslím, že se vší vážností máme rozhodovat s vědomím, že ne všechno je žádoucí regulovat pravidly. Psaná pravidla samozřejmě nechť existují; ale ve světě přemýšlejících lidí (a k čemu jinému by vzdělání mělo vést než k tomu, aby člověk se naučil své přemýšlení používat) nechť slouží především jako jeden ze zdrojů informace. Pravidla musí být věcná, ale nikoliv detailistní. Je důležité vědět, že doktorská či habilitační práce musí být dobrá; co znamená "dobrá" je ale třeba vymezit jen hrubými zásadami, jejichž detailní výklad je nutně dán činností těch všech komisí, které minulé práce posuzovaly, a úspěchem či neúspěchem mých předchůdců. V tomhle jsem docela silný zastánce anglosaského systému: bytnění pravidel zodpovědnosti, a v posledku kvality, nepřidá, ale ubere. Jejich bytnění, přepisování a dopisování je proto třeba bránit všemi možnými prostředky, stejně jako je třeba a neustále poukazovat na absurditu světa, kde všechno má být pravidly regulováno.
TH
(Jakýkoli komentář velmi uvítám na této adrese. Prosím v tom případě napište také, zda souhlasíte s tím, abych jej zde vyvěsil.)
Jan Suda:
Tomasi,
treba casem napisu nejakou reakci na web, ale na nektere veci mam jiny nazor. Osobne bych se priklanel k urceni jasnejsich parametru, jak by dizertacni prace mela vypadat (charakter uvodni kapitoly, minimalni pocet prijatych a vyslych clanku vs. pocet rukopisu, atd.). Pak se muze stat, ze budeme zavaleni pracemi, ktere sice splnuji jakasi "minimalni" kriteria, ale ktere logicky nepustime. A studenti se budou branit tim, ze vse, co po nich bylo pozadovano, splnili. Nerikam dotahovat to ad absurdum, ale urcitemu zpresneni bych se nebranil.
Mozna jsem ale pri hlasovani jen moc svazan temi stavajici (a podle mne casto nizkymi) pozadavky na PGS a posudky oponentu a mel bych se vice drzet nejakych svych vnitrnich meritek pro to, jak ma prace vypadat.
Prijemny den,
H.
Jan Štěpánek:
Pratele,
jsem zastancem Tomasova pristupu. Mam jen malou vyhradu - domnivam se, ze v diskusi nelze presvedcit ani tak vytribenymi formulacemi a argumenty nikoho, kdo je svym vnitrnim zalozenim zastancem opacneho pristupu. Je to holt tak, ze nekdo ma (nazveme to napr.) pravne pozitivisticke videni sveta, a nekdo nema. Nekdo veri tomu, ze rady moudrych, kdyz se budou aspon trochu snazit, tak vse dokonale osetri. Mozna je to i v nekterych oblastech i pravda, ale ve vede urcite ne. Ta se prece vyviji takovym tempem, ze pouzit tak ahistoricky pristup je jista cesta nikam. Ukol oborove rady je pro tuto zaverecnou fazi doktorskeho studia jasny - posoudit, zda student pracovat ve vede dokaze. A ukolem studenta je nas o tom presvedcit. Jake si k tomu my nebo student opatri pomucky, je druhorade (ale samozrejme dulezite). Ale mohli bychom se samozrejme vydat i jinou cestou a pokusit se trochu rozvinout scientometrickou algebru. Mozna by z toho byly i IF publikace :-) Tim nechci rici, ze v pravidlech OR nejsou mista k diskusi (napr. mechanismus odmitnuti prace pred zacatkem oponentniho rizeni).
Hezky den preje Honza Stepanek
P.S.: Doporucuji kazdeho, kdo by vyzadoval od OR skutecne poradna a podrobna pravidla, vyzvat, at je naformuluje, ze OR se rada inspiruje.
Jiří Liška:
Je to jako se vsim - pravda to je, ale ne cela. Hra bez pravidel neni mozna, na druhe strane prilis mnoho pravidel je praxi na obtiz. Hlavne se ale pohled na vec velmi lisi podle toho, v jake pozici clovek je. Zda-li je clenem hodnotici komise - ci naopak tim hodnocenym. Hodnotici komise se vzdy na nepsana pravidla muze odvolat, zatimco proti nepsanym pravidlum neni odvolani (pravne mozne). J.
Irena Šímová:
Tuhle jsem v hospodě musela zápolit s argumenty jednoho pedagoga, který tvrdil, že nemůže specifikovat pravidla pro to, jak má vypadat disertační práce, protože pravidla nejsou všeobsažná a důležitá je jejich interpretace. Nebránilo se mi lehce, protože skutečně řada - z mého pohledu - důležitých otázek se nedá pravidly jednoznačně specifikovat a jejich specifikace by byla spíše na škodu. Musela jsem vysvětlovat, že úskalí interpretace spočívá v její snadné přeměně v nesmyslné pravidlo a v tom, že se může nekontrolovatelně vyvíjet.
Jednoznačně souhlasím, že není tak důležitý samotný text jako jeho čtecí aparát. V textu se logicky nedá najít vše a doslovně se jej držet bývá často nešťastné. Interpretace textů má ale tu vlastnost, že může být téměř jakákoliv, záleží na intelektu a vynalézavosti. A samozřejmě také na tom, jak moc přísně či volně je onen text psán. Způsob interpretace proto často vymezuje skupiny, které z nějakého textu vycházejí a které se na jeho výkladu shodují. Jinak si může každý vymyslet svojí interpretaci psaných pravidel. Výsledek u komise bude pak záviset na tom, jaká bude mít kdo v hlavě nepsaná pravidla a jak moc si bude uvědomovat, že jsou pouze nepsaná. Je totiž třeba dát pozor, aby interpretace zůstala interpretací a nikoliv novým pravidlem o kterém pak nikdo nebude vědět.
Ano, nepsaná pravidla jsou důležitá, avšak skupina lidí, která je hodlá praktikovat, by se na nich měla shodnout nebo být s nimi minimálně obeznámena, protože pak se může snadno stát, že rozlícených doktorandů bude přibývat.
Irena Šímová
Martin Kačmar:
"Prostě ať jsou psaná pravidla sebedokonalejší, vždycky krom nich musí existovat i nějaká pravidla nepsaná, výklad a interpretace pravidel psaných a soubor zvyků, které je obklopují. Tato nepsaná pravidla mají samozřejmě velkou nevýhodu v tom, že jsou nepsaná; člověk z vnějšku nebo programový sociální ignorant se prostě o jejich obsahu nemůže dozvědět. Totéž je ale i jejich silou: protože nejsou psaná, vyžadují od všech účastníků samostatné použití rozumu a citu."
- No jo, z vnějšku jsem, ale vám zevnitř někdy zoufale chybí odstup! Sociálního ignoranta nevylučuju, ale programově se snažím o socializaci.
"Za druhé opravdu nevím, proč bychom měli tvořit pravidla pro doktorandy, kteří nechtějí přijít na kloub nejen záhadám svého oboru, ale i fungování lidské společnosti (v tomto případě akademického světa). Ve vážnější rovině takový pokus vyvolává klamné zdání, že vlastní rozum a zodpovědnost v důležitých věcech nejsou potřeba, protože všechno je napsáno. Konat pak může každý abecedy znalý úředník nebo správně naprogramovaný stroj, a kvalifikované rozhodování se přesouvá jen do napsání oněch pravidel. To si ale grémia vymýšlející pravidla obvykle nechtějí připustit. (Příklad hodnocení vědy kafemlejnkem je jiný, ale étosem velmi podobný případ.) "
- Ano, je to opravdu zajímavý exkurs, děkuji Ti za materiál ke studiu v podobě vedoucího oddělení, kterému šéfovské manýry trochu přerůstají přes hlavu. Výborná je srovnávací studie s případem mého táty, šéfuje prasečáku a to tak dlouho, že už mu to taky leze na mozek. Společný znak - snížená sebereflexe v tomto směru. Snížená sebereflexe jinak inteligentních lidí právě ve směru hlavní deformace. Zajímavé.
"Existence psaných pravidel tak vede k atrofii soudnosti a samostatnosti, a to jak na straně těch co rozhodují (členů komisí, nebo, v trochu jiném kontextu, soudců), tak i na straně těch, pro něž jsou pravidla vytvářena (studentů, nebo, v analogickém kontextu, účastníkům soudních pří). Přitom zde platí jednoznačná závislost, totiž že čím "lepší" budou psaná pravidla, tím menší prostor zůstane pro meritorní rozhodování a intenzivnější ona atrofie bude."
- Účelové uplatňování nebo dokonce vytváření nepsaných pravidel vede k atrofii soudnosti toho, kdo má možnost s nimi takto zacházet i těch, kteří jsou cílem tohoto zacházení.
"Z těhle dvou důvodů si myslím, že se vší vážností máme rozhodovat s vědomím, že ne všechno je žádoucí regulovat pravidly. Psaná pravidla samozřejmě nechť existují; ale ve světě přemýšlejících lidí (a k čemu jinému by vzdělání mělo vést než k tomu, aby člověk se naučil své přemýšlení používat) nechť slouží především jako jeden ze zdrojů informace. Pravidla musí být věcná, ale nikoliv detailistní. Je důležité vědět, že doktorská či habilitační práce musí být dobrá; co znamená "dobrá" je ale třeba vymezit jen hrubými zásadami, jejichž detailní výklad je nutně dán činností těch všech komisí, které minulé práce posuzovaly, a úspěchem či neúspěchem mých předchůdců. V tomhle jsem docela silný zastánce anglosaského systému: bytnění pravidel zodpovědnosti, a v posledku kvality, nepřidá, ale ubere. Jejich bytnění, přepisování a dopisování je proto třeba bránit všemi možnými prostředky, stejně jako je třeba a neustále poukazovat na absurditu světa, kde všechno má být pravidly regulováno."
Ano, ano. Ale řekni mi, jak v takovém kontextu funguje systém jednoho soudce, který se zodpovídá pouze svým podřízeným a jen tehdy, když to v dobrém rozmaru uzná za vhodné? Jinými slovy kde je tu někdo na Tvé úrovni, kdo by Tě svou opozicí korigoval?? Nevidím, nevidím.