Dojetí z promocí

 

Nedávno jsem byl účastníkem vášnivé debaty o našich promocích. Přitom se jeden debatující dal slyšet, že je při promocích dojat, ne snad kvůli přítomným babičkám, ale kvůli tomu, že je svědkem existence instituce, která je starší než kapitalismus, Československo či ODS, a že takových institucí (s čestnou výjimkou katolické církve) kolem nás mnoho není.

Musím přiznat, že na takovýhle postoj koukám trochu se závistí, protože ho nějak v sobě úplně nedovedu najít. Musím sice pro pořádek říct, že můj vztah k promocím byl formován v době bolševismu, kde talárové naparování se (obvykle nepatřičných) osob bylo z různých důvodů o dost horší než teď, ale můj základní pocit zůstává. Ten je jakási kombinace posměchu a hořkosti: co proboha vede normální, chytré a soudné lidi k tomu, aby se naparovali ve směšných kloboucích? Je to tradice, dí odpověď, a žití této tradice je právě to, co dává univerzitě její trvalost. Co víc, pokračuje argument v přísném tónu, kdo tuto tradici nežije, je sotva hoden na univerzitě působit.

No žitá tradice je dobrá věc, ale na UK ji mnoho nenalézám. Tradice znamená předávání, a toho právě v případě Karlovy univerzity bylo opravdu pramálo. Jakkoliv Karel IV. založil v Praze univerzitu (jako univerzalistické učení, shodou okolností první ve Svaté říši římské), jím založená univerzita nemá k dnešní "Univerzitě Karlově v Praze" žádný význačnější vztah. Dnešní UK je instituce v zásadě vzniklá po druhé světové válce, poté, co nacistické uzavření univerzity spolu s bolševickou diktaturou vytvořilo radikálně jinou instituci, než zde byla před válkou. A i ta předválečná instituce byla v zásadě nová, navazující jen na českou větev univerzity z roku 1882. Každá z těchto událostí znamenala dost silné přerušení tradice, i když se zřejmě všichni tvářili, že se žádná tradice neruší, jen že se doopravdy naplňuje Karlův zakladatelský étos. Přitom krom budovy Karolina jsou ty promoce opravdu snad jediné, co ze staré univerzity zbylo (a kdoví jestli i to - o starých promočních ritech nevím nic, a insignie jsou v nenávratnu). Promoce pak připomínají víc než cokoliv jiného císařovy nové šaty - kolektivní iluzi, která má zakrývat to, že ve skutečnosti žádná univerzitní tradice v Praze není. Lpění na promocích skoro jako by vyjadřovalo obavu z toho, že skutečně jde o jedinou možnou tenkou souvislost s minulostí, která je romanticky vnímána jako zlatý věk, a tím pádem jako hodnota sama o sobě.

Podstatným i když nikoliv jediným viníkem tohoto stavu je propojení univerzity se státem, nejen finanční, ale zejména symbolicko-mocenské, které je vyjádřeno například tím, že profesory a rektory jmenuje prezident1). Pak není divu, že každý přelom ve vládnutí znamená riziko přelomu i v univerzitě, která pak zůstává dědičkou staré univerzity právě tak, jako je současná Česká republika dědicem Svaté říše římské.

Těch 650 let trvání je proto úplná iluze, a přesto (nebo možná právě proto) mnoha lidem zamotala hlavu víc než důkladně. Pamatuju se, jak rektor Malý navrhoval vytvoření zvláštního zákona o Karlově Univerzitě jako kulturní památce - tehdy naštěstí osvědčil náš čacký parlament neobvyklou prozíravost a tenhle nesmysl neschválil. Mám občas temné podezření, že mimořádná odolnost proti změnám, která je tak endemická na UK (a tak význačně ji odlišuje třeba od Masarykovy univerzity, nebo některých regionálních univerzit) je právě důsledkem opojení touto "tradicí", která se v mnoha případech stává brzdou racionální a strategicky uvažující aktivity. (To samozřejmě může působit i jako pojistka proti změnám špatným, ale dobré příklady toho v nedávné minulosti nějak neshledávám.)

Takže: nenavrhuju zrušit promoce - to za to nestojí a babičky si je zaslouží; navrhuju jenom aspoň stoleté moratorium na jakékoliv veřejné výroky, které odkazují na stáří univerzity. (V přítmí archivů ať se klidně pracuje dál, ale všechna zjištění nechť se jen opět hezky archivují.) Poměřování se (dobře orwellovsky profiltrovanou) minulostí se mi zdá že přineslo víc škody než užitku a je třeba s ním přestat. Místo toho je třeba se činit, aby univerzita za něco stála, a to doopravdicky. Najít tu tradici vzdělanosti, pěstovat ji a předávat - po sto letech to třeba už bude stát za něco, a na 1348 budou naši potomci moci s klidem zapomenout, nebo se k němu vztáhnout způsobem klidnějším a rozvážnějším, než jsme toho zatím svědky.

Sám za sebe pak chci říct, že opravdu nechci žít tradici násilím vymýšlenou a chtěnou. (To už jsme jednou zažili, a jak to dopadlo, víme.) Pokud je tradice přirozená tak, že si jí člověk skoro nevšimne, je to v pořádku a tak to asi má vypadat. V opačném případě je ale možná lepší soustředit své chtění na jiné věci, než udržovat falešnou tradici odkazující na něco, co jsme nedávnými dějinami asi tak pětkrát popřeli.

TH

Psáno 28. října 2010

 

1) k tomu dávnou poznámku zde.

 

 

(Jakýkoli komentář velmi uvítám na této adrese. Prosím v tom případě napište také, zda souhlasíte s tím, abych jej zde vyvěsil.)

 

Komentáře

 

Jiří Neustupa:

 

Je mi líto, ale Tomáš se mýlí. Jsa zřejmě zaměstnán koncepty víceméně objektivními, má - zdá se - málo pochopení pro subtilnější fenomény, jako je tradice. Ta totiž nepřetrvává a nepůsobí tak jednoznačně, vykazatelně a konzistentně jako třeba dekadický logaritmus. Přesto myslím nelze její přehlížení doporučit ani těm, kdo mají k logaritmům snad blíž než k "měkkým" fenoménům historickým.

Tradice zřejmě nikdy není jednoduše vykazatelná, to už je povahou minulého, že si na to nemůžeme jednoduše ukázat. Diskuse o její existenci či interpretaci bychom ale asi měli zakládat z toho jak a kam působí. Tak třeba souvislost vlády Vladimira Vladimiroviče v Moskvě s konceptem "třetího Říma" Ivana Hrozného také nemusí být každému úplně zřejmá, ale o realitě jejího působení může být jen málo pochybností. V Gruzii o tom vědí svoje. Také napoleonská tradice Evropy sjednocené jedním zákoníkem, jednou armádou a jednou vládou by se mohla zdát dávno pohřbena, ale když se podíváme na cesty francouzského působení v nedávné i současné evropské politice, uvidíme, že vlastně vedou celkem stejným směrem.

Těžko tedy očekávat, že 650 let stará tradice naší univerzity by mohla být nějak jednodušší nebo jednoznačnější. Přesto jsem si docela jist, že zatraceně působí. Vnitřní pochody, ani vnější projevy naší univerzity opravdu nedokážu nahlédnout bez vědomí, že na ně působí tradice vysokého učení staršího než ODS, ba než Československo. Také projevy některých ostatních univerzitních či výzkumných institucí v naší republice je často těžko brát na vědomí bez nahlédnutí, že na ně působí tradice jiné, a to často mladší než ODS či Československo.

Tím není řečeno nic o tom, jestli je historická tradice či zátěž Univerzity Karlovy blahá nebo neblahá. Je evidentní, že národnostní boje konce 19. a začátku 20. století, nebo vzájemná ignorance obou polovin univerzity v době první republiky byly dračími vejci, které univerzitu téměř zničily. Výsledkem byl nejprve neúspěšný pokus německých kolegů zbavit se Čechů a pak úspěšný pokus opačný. Z duchovního inferna národoveckého triumfalismu poloviny minulého století se univerzita myslím dosud úplně nevzpamatovala. A jestli je něco na "duchu" promocí a jiných podobných univerzitních rituálů odporné, pak jsou to dosud působící zbytky této části naší tradice. Dokonce je možné, že právě totéž na nich negativně vnímá i Tomáš.

Likvidaci poloviny univerzity nelze jednoduše odestát. Před soudem dějin by snad opravdu obstál jen ten, kdo by na začátku 90. let dokázal univerzitu radikálně reformovat. Tím myslím zavést trojjazyčnou výuku (Čj, Nj, Aj), prohlásit univerzitu za instituci stojící mimo český stát, požádat o příspěvek na její provoz vlády Německa a Rakouska a v neposlední řadě nabídnout pozice v akademické obci kolegům z těchto zemí a studium - za stejných podmínek - občanům Česka, Německa a Rakouska. Dokážeme si asi představit, jak by v připitoměle nacionálním ovzduší České republiky takový plán mohl obstát.

Nám v současnosti nezbývá než - právě s pomocí světlejších stránek univerzitní tradice - věci postupně měnit k lepšímu. Potřebujeme univerzitu více univerzální, právě ve smyslu Karlova zakladatelského étosu, o kterém se Tomáš zmiňuje. Tedy univerzitu méně českou, více evropskou, a už vůbec ne čecháčkovskou. V tom se myslím s Tomášem úplně shodneme, jen to dojetí při promocích nás ještě dělí.

 

Jiná témata

Domovská stránka