Končí doba kutilská

Komentáře

 

Když jsem začínal svou badatelskou kariéru, ledascos si člověk musel udělat sám. Jistě svou roli hrálo to, že v bývalých státech RVHP nebylo dostupné to, co bylo dostupné ve svobodném světě. Na druhé straně moji kolegové na Západě také spoustu věcí dělali sami, takže jenom tím to nebylo. Práce to byla určitě obtížnější a pomalejší, ale svým způsobem v pravém slova smyslu objevnější a nezávislejší, protože výhled a možnosti badatele byly omezeny jen jeho představivostí a vynalézavostí. Navíc se člověk se při tom naučil spoustu věcí, a musel jim porozumět.

Dneska je to jiné: ke sběru dat použiju přístroj, který obsluhuje specialista (já se možná naučím na něm základní úkony, ale sám nikdy na něm pracovat nebudu), data budu spravovat v databázi, kterou navrhne někdo jiný, analyzuje je profesionál v Bayesovské statistice, representuji je modelem, který navrhne (snad ve spolupráci se mnou) někdo jiný a jeho počítačovou implementaci udělá zas někdo další, a nakonec hrubou kostru článku dám upravit profesionálním editorem. Mám dojem, že poprvé se tenhle přístup objevil v Japonsku: pamatuju se, jaký údiv (kombinaci obdivu a nedůvěry) tam budilo to, že chci všechny tyhle úkony udělat sám. Je určitě v pozadí fenomenálního úspěchu japonských výrobků, třeba automobilů, a odráží obecnou japonskou touhu po dokonalosti a jednoduché funkčnosti.

Vědecká práce v tomhle jenom kopíruje přístup, který ve stejnou dobu zdomácňuje všude. Dřív si lidé opravovali auta sami; dnes jezdí do servisu. A i opraváři v servisu jen vyměňují plug-and-play díly, které vyrobil nějaký skutečný profesionál - věru globalizace v praxi. Dokonalé věci může dělat jen profesionál, a je-li věc složitá, je třeba distribuovat jednotlivé úkony tak, aby každý z nich dělal opět profesionál. Cosi jako pásová výroba na dálku.

Myslím, že v pozadí tohoto posunu jsou dvě hlavní síly. Jednak věci jsou doopravdy složitější. Opravit vrtačku nebo kliku může v zásadě každý, opravit hardware jakéhokoliv elektronického přístroje přesahuje možnosti skoro kohokoliv. To ale nevysvětluje, proč se profesionalizují i činnosti, kde takhle dramatický posun nenastal. Tam si myslím, že působí daleko univerzálnější síla, totiž touha po záruce. (O tom hezky kdysi mluvil Zdeněk Skála.) Kutilsky opravená věc je sice opravená snadno, ale možná se také snadno znovu rozbije. Nejsem-li sám oním kutilem, nestojím o možnost si ji opravovat sám; stojím o to, aby věc fungovala, pokud možno dost dlouho, a se zárukou. Záruka je obzvlášť důležitá v oborech, kde funkčnost/správnost není patrná na první pohled: zatímco u kliky je funkčnost zřejmá hned, u komplikovaného statististického modelu tomu tak již není, a je třeba jeho správnost doložit.

V pozadí této touhy po záruce je jednak lenost; nikoli lenost nebýt kutilem, ale lenost nedat se obtěžovat věcmi, pro jejichž zdárnou funkci je třeba něco učinit. Věci jsou přece od toho, aby nám sloužily; je přece starost jiných, abych mohl dosáhnout na to co potřebuju dostatečně rychle a získaný čas využít na tu činnost, v níž jsem profesionálem zrovna já. Druhý důvod je prostě nástup globální vesnice: Kutila musí člověk znát, aby věděl, zda je spolehlivý; zárukou profesionála je členství v jakési profesní komoře, která supluje stav, kdy všichni znali všechny a věděli, na koho se kdy mohou spolehnout.Touha po záruce tak vytváří kastu profesionálů, kteří jediní mohou tuto záruku poskytnout - kdo totiž není v kastě profesionálů, je podle definice kutil, ba dokonce fušer a prostě činí věci bez záruky, byť by sebelépe.

Ve vědě to znamená mnohé. Tím, že se mohu opřít o práci mnohých, můžu postupovat nesrovnatelně rychleji, než pokud si musím všechno ukutit sám. Teprve tímto okamžikem se stávám skutečným vědeckým profesionálem. Rychlost mého postupu je ale vyvážena tím, že moje možné cesty se zúžily: protože jsem profesionálem, nemůžu vybočit z několika málo směrů, kde ještě profesionálem zůstanu; není nic horšího než se stát amatérem kutilem ve světě odborníků. Stávám se životně závislým na "kits", čili na tom, co někdo jiný profesionálně připravil k použití. Kde nejsou kity, není přijatelné vědy. Co hůř: tohle omezení mají všichni mí kolegové; jejich záběr se v důsledku stejných omezení začíná povážlivě podobat mému, a z radostné hry objevování neznámého se stává úprk o závod s potenciálními konkurenty po několika málo profesionálně povolených cestách. Profesionalizace a uniformizace tak jdou ruku v ruce a vymítají (spolu s všemi možnými nástroji hodnocení vědy a výkonového financování) poslední zbytky hravého objevování a zkoumání světa, který nás obklopuje.

Docela zajímavá otázka je, jestli začne tahle specialisace být vyžadována institucionálně. Je to veskrze stejné jako hledání záruky na přístroj, který jsem si koupil. Věda stojí a padá s vykazatelností; čím je věc složitější, tím je obtížnější pro kutila ukázat, že všechny cesty, co použil, a rozhodnutí, co udělal, jsou správná. Vezme-li si ovšem na pomoc profesionály, je to rázem jednoduché: každý profesionál je podle definice spolehlivý a dobrý, takže já jen doložím, že jsem nakoupil u odborníků (u Sigma Aldrich, nebo SAS). Není možná daleko svět, kdy použití produktů s tímto typem garance bude vyžadováno pro přijetí článku ve vědeckém časopise. A odtud je už jen kousek k akreditacím laboratoří, akreditaci statistického zpracování, a snad i akreditaci jazyka, prostě k hypertrofii záručních razítek na správnost, kterou kdosi vtipně označil jako "audit society". Tak jak si dnes stěžujeme na nárůst administrativy, v tomhle světě nám ještě přibude starost o získání dostatečného počtu garancí/auditů na jednotlivé složky práce, která posléze veškerou smysluplnou vědu vytlačí. (A tím věda konverguje s komercí, odkazuji znovu na zmíněny text Zdeňka Skály.)

Nicméně v tomhle jsem optimista: od kausy Enron všichni víme, jak snadno se důvěra může zhroutit. Proto možná o něco později nás čeká svět, kdy institucionální razítka na správnost budou nahrazena procesem skutečné univerzální peer review, něco na způsob systému R nebo spíš Wikipedie. Rozhodně lepší než platit nemravné peníze profesionálům; nicméně každý ví, jak totalitní prostředí Wikipedie může být, a jak obtížné (daleko obtížnější než ve vědě tak jak ji známe teď) je tam prosadit menšinový názor nebo prostě jiný pohled. Takže možná optimismus není tak docela na místě.

Ale ať tak či onak, jedno je zřejmé: ač doba kutilská končí, její silné stránky by neměly být zapomenuty; jinak nám kit či nový přístroj definitivně omezí rozhled.

TH

Navazující poznámka je zde.

 

(Jakýkoli komentář velmi uvítám na této adrese. Prosím v tom případě napište také, zda souhlasíte s tím, abych jej zde vyvěsil.)

 

Jiná témata

Domovská stránka