Jakkoliv je konec doby kutilské v našich profesích pozoruhodný fenomén, je ještě pozoruhodnější, jak pronikl do našich životů soukromých. Teď nemám na mysli to, že jezdíme s auty do servisu místo toho, abychom je opravovali; myslím to, jak si profesionálové uzurpovali domény našich výsostně soukromých aktivit. Dřív jsme docela obyčejně jezdili na kole; dnes máme cyklisty s profesionální výbavou.
A to se týká skoro každé činnosti: kdo něco dělá jen tak, bez patřičné ambice na profesionalitu, je nýmand. Chůze v přírodě? Nikoliv, něco tak neprofesionálního je třeba zapomenout, a místo toho provozovat nordic walking. Věnovat se s dětmi pozorování přírody? Bez akreditace lesní školky jde jen o nezávaznou a v podstatě bezcennou amatérskou aktivitu. Napsat nějaký text? Bez kurzu kreativního psaní nemožné. Výchova dětí? Místo zdravého rozumu je třeba Respektovat a být respektován, podle existujících publikovaných manuálů.
Je to, stejně jako ve vědě či v motorismu, život se zárukou: to, že provozuji nordic walking místo chůze v přírodě, mně zaručuje, že to budu dělat dobře a správně, podle rad odborníků a s vybavením od nejlepších firem. Odborníci mi ve specializovaných časopisech a diskusních fórech poradí s technikou walkingu, a výrobci mě opatří holemi, specializovanými botami (jen vůl by si vzal trekové boty na nordic walking) a outdoorovým vybavením.
Každá z nich vymezuje svou vlastní profesionální subkulturu. Tak to vede to k ohromné atomizaci společnosti: zatímco dřív jsme si všichni mohli docela normálně povídat o ledasčems, dneska si rozumíme jen tehdy, pokud se věnujeme profesionálně stejnému oboru; jinak nám nezbývá, než s otevřenou pusou zírat na to, co se stane z docela normální činnosti, které se zmocní profesionálové.
Snažím se být opatrný v tom, abych z něčeho obviňoval zločinné síly globálního kapitalismu, ale tady si myslím, že přece jen trochu na vině jsou. Vždyť čím jiným se prokazuje profesionalita než znalostí a použitím značky; značka je jak identita, tak i záruka, a vybudovat obojí stojí spoustu peněz a prostředků, což je obojí dostupné právě velkým společnostem. Spolupříčinou je potom komunitní nátlak, to velké echo totality ve svobodném životě.
Nicméně ať jde o velké společnosti nebo komunitní nátlak, oba případy znamenají, že dobrovolně přistupuju na to, aby můj soukromý život si uzurpoval někdo další, a přiznávám, že amatérský a samoucký život není plnocenný životu profesionálně poučenému a komunitě přijatelnému. Dobrá zpráva je to, že - bohužel asi na rozdíl od té vědy - je to pořád moje volba. Ostatně všichni otcové zakladatelé, na něž se dnes profesionální školy odvolávají, byli amatéři: Thoreau a Darwin, Amundsen a Norgay, Hemingway i Rudolf Steiner. Nechce se mi věřit, že svět je teď natolik jiný. Nakonec, člověk nemusí být zakladatelem, aby mohl dělat věci normálně a s vlastním zdravým rozumem a trochou kutilství nebo fušerství. Jediná věc, již riskuju, je exkomunikace ze společnosti nordic walkerů nebo cyklistů.
Tuhle jsme šli lesem, a napřed po cestě jeli dva cyklisti, v přiléhavých barevných úborech, šesti přehazovačkama a flaštičkou na pití. Za nimi jel pán na kole, na řídítkách vezl tašku s houbami a vzadu hrábě. Myslím, že mu exkomunikace nevadila ani trochu, a zřejmě si myslel svoje.
TH
(Jakýkoli komentář velmi uvítám na této adrese. Prosím v tom případě napište také, zda souhlasíte s tím, abych jej zde vyvěsil.)